Souběžně s hledáním nemovitosti jsme museli vyřešit i mnoho jiných problémů a otázek úplně jiného typu, než jsme kolem Chalupy Naruby čekali. Namísto výběru lokality a barvy obkladů jsme se museli začít zabývat třeba právní stránkou věci. Začali jsme logicky tím, že jsme se jali studovat zákony na naše podnikání se vztahující, zejména pak ten živnostenský. V něm se přímo popisují podmínky, za jakých můžete ubytovávat hosty, aniž by vám druhý den ráno na dveře nezaklepali dva muži v kožených kabátech a černou Tatrou. Ale nebyl by to správný zákon, kdyby byl hned k pochopení:
„Ubytováním se rozumí poskytování přechodného ubytování a sním spojených doplňkových služeb za úplatu. Doplňkovými službami se rozumí např.. úklid, výměna ložního prádla ale i prodej jídel, nápojů a polotovarů ubytovaným hostům v ubytovacích zařízeních s kapacitou do 10 lůžek, prodej tepelně rychle upravovaných výrobků a obvyklých příloh, pokud k jejich přímé dispozici není více než 8 míst a prodej na přímou konzumaci po domácky….“
…bla, bla, bla. Tak a teď, babo raď. Interní diskuze rozhřešení nepřinesla, protože si každý v.u. citaci vykládáme jinak. Po chvíli hledání jsme začali mít obavy, zda jsme náhodou neskončili s chalupařením ještě dřív, než jsme započali. Nejhorší interpretace byla totiž taková, že abychom měli v naší Chalupě třeba šestnáct postelí, musel by mít alespoň jeden z nás vzdělání v hotelnictví (nebo tak něco) s výučním listem, což ani jeden z nás není a ani nebude.
Po dalším týdnu mizérie jsem se rozhodl jít přímo ke zdroji. Naší jedinou zbraní je huba a bylo by holé neštěstí, kdyby byla líná. Abychom se posunuli dále, musel jsem kontaktovat temnou stranu Síly, aby nám pomohla s výkladem zákona – samotný živnostenský úřad. Na webu jsem našel číslo člověka, který to tam řídí – sekretářky ředitele – a vytočil číslo. Po pár zazvoněních jsem paní uvedl do našeho problému, že jsme logicky zdědili chalupu po babičce, nechceme ji úplně prodat, ale rádi bychom z ní něco trhli a jak vlastně ubytovávat lidi v Chalupě legálně… Na druhé straně se rozhostilo ticho. Paní asi opravdu nečekala, že tu ještě někdo chce podnikat legálně. Ale myslím, že už Hans Guderian tvrdil, že klíčem k vítězství je rychlost a moment překvapení a já ji měl na lopatě. Po chvíli se nicméně vzpamatovala a pak už to šlo jako po másle, do dvou hodin mi přišel na e-mail rozbor dané citace a vyjádření, že pokud tam nebudeme hostům vyvářet, což nebudeme, tak je to bez problémů. Hurá, chalupa bude!
V mých očích tak mobilní telefon povýšil na účinnou zbraň, kterou se dá předcházet nebo řešit hromada problémů. Začali jsme tomu říkat telefonní waterboarding a další výslechy po telefonu na sebe nenechaly dlouho čekat – obětí byli makléři, starostové, majitelé pozemků v okolí a další. Ale o tom zase někdy příště.